Nevím, tedy jsem

Vlastně za to můžou jen jediné dva příspěvky na blozích. Ten první napsal kdysi Draken. Vyprávěl nám jak to bylo se smrtí jeho matky. Už tenkrát jsem se zastavil a zapřemýšlel, ale nechal jsem věci plout dál tak jak byly. Dnes jsem otevřel blog Jane. Co na mě vykouklo? Životní příběh dívky kterou, jak jsem si uvědomil, vlastně vůbec neznám.

Chci se tu dnes zamyslet nad dvěmi věcmi. Zaprvé, příjde mi až neuvěřitelné jak málo vlastně známe ty které považujeme za své přátele. Když se nad tím teď zamyslím, ani o mých třech nejlepších kamarádech které znám už 5 let nevím skoro nic. Znám základní rodinné poměry, sem tam nějak ty podrobnosti ale dál? Jaké měli dětství? Co se jim stalo špatného? Netuším. Jsou to moji nejlepší přátelé a já o nich nevím skoro nic. A co třeba taková Arisska? Dívka do které jsem se před sedmi měsíci, ne-li dřív zamiloval a od té doby mě to stále ještě nepustilo, dívka jejíž trpělivost je snad srovnatelná jen s trpělivostí mojí vlastní maminky, slunce které prosvětluje mé dny. Co vím vlastně o ní? Znám mnoho jejích příbuzných, viděl jsem kazetu na které jako malá sáňkuje, znám sem tam nějaký vtipný či naopak emotivní fakt o jejím životě ale dál? Co o ní vlastně vím? Zase skoro nic. Chápete to? Nejdůležitější lidé v mém životě a já o nich nevím vlastně VŮBEC NIC! Proč? Je to proto že mi to sami nechtějí říct nebo je mojí chybou že se nezeptám? Že se nezajímám?

Druhou věcí, která mi přišla na mysl je něco, o čem uvažuji už několik dlouhých let. Všechny ty životy plné strastí,strádání a smutných příběhů, jako by kolem mě jen proplouvaly. Co tím myslím? Já jsem nehorázně šťastný člověk. A tím nemyslím náladu,nebo životní situaci ale prostý fakt, že pokud to srovnám se všemi okolo, nikdy se mi nestalo nic tak špatného aby se to dalo považovat za…“smutné“. Nikdy jsem nebyl někým koho by jste litovali protože se mu stalo něco strašného. Ne. Já proplouvám životem plným dobrých věcí. Jenže okolo té mé řeky života, na všech březích stojí mí blízcí a pláčou. Sestra se bojí že nezvládne přestupové zkoušky. Máma se rozešla s tátou a teď musí platit elektřinu,přišla o možnost častěji pracovat takže tolik nevydělává a dluží na pojištění. Můj kamarád s mojí spolužačkou spolu chodí ale oba mají velice zásadové rodiče kteří staví jejich osobní povinnosti před jejich blaho. Můj druhý kamarád je (nejspíš stále) zamilovaný do spolužačky která (myslím) trpí slabší maniodepresivní psychózou a je naprosto nevyzpytatelná. A takhle bych mohl pokračovat. Všichni okolo mají problémy které si já ani nedokážu představit a já si připadám jako nějaký parazit, jako bych jim všem ukradl jejich štěstí a schoval si ho pro sebe. Jak se jim vůbec můžu podívat do očí? Jak jim můžu pomoct když nevím jaké to je se trápit?
Všechny problémy které mám nebo jsem měl jsou jen nepodstatnými malichernostmi. Chtěl bych jim všem vrátit tu jejich část štěstí, ale takhle svět nefunguje.
A možná že je mým neštěstím právě tahle absence neštěstí.