Za oponou

Jak dlouho dokážeme být usměvaví? A uvědomujeme si někde za tím úsměvem který držíme na své tváři, že něco skrýváme? Nestává se to již natolik běžným že původní důvod mizí? Ignorujeme skutečnost že něco skrýváme,myslíme si že nemáme problémy protože jsme přece šťastní.
Dneska na občanské výchově si mě o přestávce zavolala učitelka. Říkala mi že v sobě něco potlačuju, protože si to vybíjím na zlozvycích (drbu se v nose, kouši si nehty...). A já jsem si uvědomil že má asi pravdu. Ale zároveň že s tím nemůžu nic dělat. Naučil jsem se tak dokonale ignorovat to co potlačuji, že sám nejsem schopen zjistit co to je. Mimochodem dle vědeckých výzkumů jsou na toto přeborníky právě chlapci, kteří jsou již od přírody zvyklí v sobě všechno dusit (narozdíl od dívek které se rády svěřují). Ale jak tedy objevit příčinu problému když ji samo naše vědomí tak dokonale skrývá? Jak bojovat sám se sebou? Možná řeknete že řešením je upřímnost. Ale to jsme stále na stejnm místě. Pokud se naučíme nebýt k sobě upřímní v tom co nás trápí, jak nám může pokus o navrácení této upřímnosti pomoct? Ať tvrdí kdo chce co chce, pokud dlouhá léta budujete zeď, zbourat ji vám bude trvat také hodně dlouho. Pokud se vám to vůbec povede. Ale....co když tu zeď nemůžete najít?